Zamysleli jste se někdy nad tím, jak by mohla vypadat kniha Babička, pokud by ji místo Boženy Němcové napsal H. P. Lovecraft?
Představa knihy Babička napsané H.P. Lovecraftem místo Boženy Němcové by zřejmě byla velmi zvláštní kombinací dvou naprosto odlišných literárních stylů a žánrů. Jedna z kapitol by mohla vypadat například takto:
Za soumraku, kdy se nad Starým bělidlem začaly stahovat temné mraky, zaslechly děti babičku vyprávět o podivné ženě zvané Viktorka. Hlas staré ženy se chvěl, když líčila příběh kdysi krásné dívky, jejíž osud byl zpečetěn setkáním s cizincem nevyslovitelného původu.
„Viktorka,“ šeptala babička, „bývala kdysi jako vy. Veselá, plná života. Ale pak… pak přišel on.“
Děti se k sobě tiskly, zatímco babička popisovala, jak Viktorka jednoho dne zmizela v hlubokém lese. Když se vrátila po třech dnech, její oči byly prázdné a plné děsu z věcí, které lidská mysl nedokáže pochopit.
Od té doby Viktorka bloudí po okolí, zpívajíc podivné melodie v jazyce, který nikdo nezná. Lidé se jí vyhýbají, neboť její přítomnost přináší neštěstí a podivné události. Někteří tvrdí, že v noci vídají, jak komunikuje s temnými siluetami na okraji lesa.
Náhle zavyl vítr a děti vykřikly. Ve tmě za oknem se na okamžik mihla bledá tvář s očima plnýma prázdnoty. Viktorka. Přišla, aby naslouchala příběhu o svém vlastním prokletí.
Babička ztišila hlas téměř do šepotu, když pokračovala ve vyprávění o Viktorce:
„To, co Viktorka spatřila v hlubinách lesa, nebylo z tohoto světa. Starodávné kameny, starší než lidstvo samo, ukrývaly bránu k něčemu nepojmenovatelnému. Cizinec, který ji svedl, nebyl člověk, ale vyslanec Prastarých – bytostí, které dřímají pod zemí a čekají na své probuzení.“
Děti se zachvěly, když babička popisovala, jak Viktorka nevědomky pomohla provést rituál, který pootevřel bránu mezi světy. Skrze ni zahlédla města nemožných geometrií a bytosti, jejichž pouhý pohled dokáže zničit lidskou mysl.
„Od té doby Viktorka bloudí, zpola šílená, zpola osvícená. Její zpěv není blábolením, ale fragmenty prastarého jazyka, kterým kdysi Prastaří ovládali Zemi. Každé její slovo je varováním i voláním.“
Babiččin hlas zesílil: „A někdy, za bezměsíčných nocí, lze vidět, jak se Viktorka plíží k starým kamenným kruhům v lese. Tam tančí a zpívá, obklopena mihotavými stíny bytostí, které čekají za tenkou bariérou reality.“
Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. Když je děti s hrůzou otevřely, spatřily Viktorku – její oči zářily nepřirozeným světlem a z úst jí vycházely zvuky, které nikdy neměly být vysloveny lidskými hlasivkami.
