Jak by vypadaly Vánoce, pokud by přísné ekologické normy dopadly i na slavný Polární expres? To zjistíme v moderní verzi této pohádky.
Kdysi dávno – nebo možná teprve zítra – se moudří vládci světa rozhodli, že i zázraky musí být v souladu se směrnicemi o ochraně klimatu. Z Polárního expresu, poháněného starým parním kouzlem a dětskými sny, se tak stal Solární expres – vláček s fotovoltaickými panely místo střechy, s tiše bzučícími bateriemi a srdcem z recyklovaného hliníku.
Lokomotiva už netroubila hlubokým tónem, který kdysi vířil sněhové vločky do tance. Jen jemně pípala, když se spouštěl její systém rezervní energie. Děti si toho zpočátku nevšímaly – stále věřily, že jedou za Santou, že světla na obloze září kvůli nim. Ale když slunce zapadlo… a už se nemělo po dlouhé měsíce za polárním kruhem vrátit, nastala tma.
Za polárním kruhem přišla noc, jakou dětské oči dosud neznaly. Panely se pokryly ledem, baterie s tichým zabzučeným vydechly poslední proud a Solární expres zpomalil, až se dočista zastavil. Strojvůdce – nový algoritmus jménem ECOnaut verze 3.1 – oznámil mechanickým hlasem:
„Energetická bilance negativní. Další provoz nemožný. V souladu s bezpečnostními směrnicemi přechází systém do úsporného režimu.“
Uvnitř nastal chlad. Děti se s tázavými pohledy v očích tiskly jedno k druhému a dýchaly do dlaní. Některé plakaly, jiné se smály – smíchem zoufalství, který zní, když se člověk bojí, ale sám sebe přesvědčuje, že všechno bude dobré. Průvodčí, kdysi tajemný muž v plášti s kapsami plnými kouzel, nyní nervózně postával s tabletem, na kterém blikalo hlášení o selhání systému: „Nedostatek fotonů. Nedostatek naděje.“
První noc přežili díky zbytkům tepla v akumulátorech. Druhou noc vše nadobro zhaslo. Třetí noc se už nikdo neptal, kdy přijede Santa. Drkotání dětských zubů narušovalo jen vzdálené vytí vlků. Čtvrté noci začali losovat, kdo půjde ven „pro pomoc“, a kdo zůstane uvnitř, aby hlídal, zda se přece jen někde v temnotě neozve zvuk rolniček sobího spřežení.
Nakonec se Solární expres pozvolna proměnil v ledový hrob, uvízlý v nekonečné tmě, obklopen jen polární září, kterou ale nikdo neviděl. Z dálky mohl připomínat pohasínající hvězdu – tu, kterou kdysi děti sledovaly na obloze s přáním v srdci. Ale tahle hvězda už jen skomírala, poháněná posledním zbytkem tepla – z lidských těl, z dávno vyhaslých snů, z planoucích iluzí o dokonalém světě splněných vánočních přání.
A Santa? Ten nikdy nedorazil. Aniž by to kdokoli tušil, jeho dílna utichla už dávno – sobí spřežení bylo zrušeno z důvodu zákazu chovu sobů jako tažných zvířat s ohledem na emise metanu. Saně tak zůstaly stát bez povolení k provozu. Nahradit je měla bezuhlíková dronová flotila, ale ta stále čekala na zprovoznění. Veřejné výběrové řízení na drony s nosností 200 kg a doletem 2 000 km – parametry, které nikdo nebyl schopen splnit – zůstalo prázdné, bez jediného přihlášeného zájemce.
A tak skončily Vánoce, které měly být nejčistší v dějinách lidstva. Čisté, tiché… a naprosto bez života.